top of page
Vyhledat

NECHTĚNOST

Mgr. Pavla Sabolová

 

V průběhu výcviku Hlubinné přestrukturace jsme se setkali s mnoha zajímavými tématy, která by stála za zpracování, ale mě nejvíce oslovilo téma Nechtěnosti. Mým důvodem je nejen osobní zkušenost, ale hlavně poznání z práce s klienty, že toto téma se dotýká téměř každého klienta, který se rozhodne pracovat na sobě, jít do hloubky a odhalit kořeny svých problémů. Podle mě, slovo nechtěnost zní jemně, nenápadně, ale má velmi negativní vliv na duši člověka. Říká mu: „Nechci Tě“. Ještě smutnější je fakt, že toto slovo přichází na začátku, už v prenatálním období a silně a hluboce proniká do duše malého dítěte. Usadí se tam a velmi ovlivňuje jeho vývoj.


Prenatální období je velmi důležité pro vývoj plodu. Nový jedinec vzniká spojením dvou buněk – spermie a vajíčka, uhnízdí se v děloze matky, kde probíhá jeho vývoj až do období porodu. Je vyživován tělem matky a vše, co ovlivňuje matku zároveň ovlivňuje i vyvíjející se plod. Arthur Janov ve své knize Prvotní otisky uvádí, že „trauma může vzniknout již v děloze“ (1, str. 40). Existuje mnoho příčin, některé nelze předvídat a ani jim předcházet, například: nehoda, nemoc, přírodní katastrofa. Co může matka ovlivnit je její životospráva i osobní stres. Životosprávu může mít zcela pod kontrolou, ale s osobním stresem je to horší. Tady velmi záleží, jaké zátěže si matka nese ze svého života. Tyto zátěže ovlivňují její vjemy, pocity, potřeby. Je otázkou, jaká byla její motivace k početí dítěte. „Motivace je především záležitostí těla. Je výsledkem našeho cítění a tělesných stavů“ (1, str. 44).


Častým důvodem početí dítěte jsou nenaplněné potřeby rodičů. Mají uvnitř sebe prázdnou díru a myslí si, že dítě zaplní jejich nevědomou díru, že je bude potřebovat, milovat a bude jenom jejich. Nevědomě předávají zodpovědnost za své potřeby na dítě. I když se na dítě moc těší, upřednostňují své potřeby. A přitom, jak uvedla Alice Millerová ve své knize Drama nadaného dítěte: „Každé dítě má nejzákladnější potřebu, aby bylo od prvopočátku vnímáno a přijímáno takové, jaké je, aby byly vnímány jeho emoce, pocity a jejich vyjádření.“ (2, str.15).


Někdy bývá důvodem početí vyřešení partnerské krize. I tady je otázka, jaký bude život dítěte, když se partnerská krize nevyřeší?


Při prvním setkání s klientem, kdy mi sděluje svůj důvod, proč přišel, si dělám průzkum jeho života a nezbytnou otázkou je zde: Jak se seznámili vaší rodiče? Co vedlo rodiče k rozhodnutí pořídit si vás? Jste plánované dítě nebo jste byl překvapením pro vaše rodiče? A jaké je překvapení pro mě, když velmi často obsahuje odpověď stopu nechtěnosti.



Odpovědi mých klientů:


„Narodila jsem se za rok po mé sestře, příliš brzy. Matka mě ještě nechtěla, ale žila v křesťanské rodině a nebylo jiné řešení. Každou chvíli mi připomínala, kdybych se nenarodila, měla by více klidu. Cítím velký pocit viny za to, že jsem.“


„Můj otec byl na vojně, kde se seznámil s matkou. Znali se krátce a matka byla těhotná. Byl to pro ni šok, museli se vzít.“


„Těhotenství mojí matky probíhalo normálně, ale v 8 měsíci onemocněla infekční chorobou, byla v nemocnici a lékaři jí sdělili, že dítě může být postižené. Byl to šok, strach, nechtěla postižené dítě. Narodila jsem se zdravá, ale něco ve mně zůstalo.“


„Moji rodiče si strašně přáli kluka, těšili se na něho, vybrali mu krásné jméno. A jaké bylo překvapení, když se narodila holčička. Ani pro holku neměli nachystané jméno a ani o něm nechtěli přemýšlet, tak mě nakonec pojmenovala zdravotní sestřička. Mám pocit, že holku ani nechtěli.“


„Rodiče spolu chodili nějakou dobu, ale otec se rád bavil. Užíval si života, měl milenky a najednou přišlo těhotenství. Matka byla ráda, věřila, že se otec změní, ale ten mě nikdy nechtěl. Musel si matku vzít, ale stejně od nás za rok odešel.“


„Narodila jsem jako druhé dítě, jako náhrada za mrtvého sourozence. Ale jako by mě neviděli. Až mladší sourozenec byl světlem v naší rodině. Chtěli mě vůbec?“


„Rodiče se kvůli mně museli brát. Nikomu na mě nezáleží, nikdo mě nechce. Připadám si jako kus dřeva, které překáží.“


„Moje matka otěhotněla ve 14 letech, otec byl o 9 let starší. Bylo to složité, matka nebyla zletilá, tak si mě k sobě vzala babička.“


„Moje matka otěhotněla při studiu na vysoké škole. Zvažovala o potratu, ale nakonec se rozhodla a nechala si mě.“


Jak smutné je číst tyto příběhy.


Jak se asi cítí miminko v bříšku? Co prožívá? Plod je vyživován tělem matky a vše, co matka prožívá, vnímá stejně.


Co vnímá matka, když zjistí, že je nechtěně těhotná? Šok, strach, nechci být těhotná!


A co cítí miminko? Nebuď. Nechceme tě.


Jak prožívá matka své těhotenství? Těší se nebo ji sužuje strach a pochybnosti?


„Postoj matky k dítěti v nejranější fázi ovlivňuje celou jeho osobnost včetně tělesných struktur a procesů. Účinky na duši a tím zároveň na sebeúctu jsou obrovské.“ (3, str. 15)

Nechtěnost můžeme rozdělit:


1. úplná nechtěnost – rodiče dítě nechtějí, uvažují o potratu

2. částečná nechtěnost – jeden z rodičů dítě odmítá

3. pohlavní nechtěnost – chceme kluka, ale ne holku


Tématu nechtěnosti se věnovala studie psychologa Zdeňka Matějčka a jeho kolegů Born unwanted (Narozen nechtěný), kteří sledovali vývoj 220 dětí narozených v letech 1961 - 1963, jejichž matkám potratová komise 2x nepovolila interrupci u stejného těhotenství, o kterou matka žádala. Byla vybrána i kontrolní skupina 220 matek. Matky byly spárované podle věku, socioekonomického postavení a přítomnosti partnera v domácnosti. Děti byly lékařsky, psychologicky a sociálně hodnoceny po dobu 35 let a to ve věku 9, 14-16, 21-23, 30 a 35 let. Přestože rozdíly v psychosociálním vývoji mezi nechtěnými účastníky studie a párovými kontrolami nebyly dramatické, v průběhu času se měnily v neprospěch účastnic nechtěného těhotenství. Výsledkem je hypotéza, že narodit se z nechtěného těhotenství je rizikovým faktorem špatného duševního zdraví v dospělosti. (4)


Jaký je závěrečný komentář?


„Nechtěné děti cítí odmítnutí rodiče hluboko v sobě po celý svůj život a s touto skutečností se musejí neustále vyrovnávat. Matky s nimi v dětství tráví daleko méně času a obvykle je považují za přítěž. Přítomnost nechtěného dítěte v rodině zapříčiňuje frustrující rodinné prostředí a ovlivňuje všechny její členy. Pokud je v rodině více sourozenců, negativní dopad se o něco zmírní, jelikož starší sourozenci mohou převzít část péče o dítě a do jisté míry tak nahradí citově neangažovaného rodiče. Matky, které své dítě nechtěly, trpí často depresemi a úzkostmi. Na své děti častěji křičí, používají více tělesných trestů a nemají s nimi příliš trpělivosti. Být nechtěným dítětem znamená cítit se provinile za svou existenci po celý svůj život.“ (5)


K tématu nechtěnosti se také často vyjadřuje Gabor Maté – kanadský lékař maďarského původu, který většinu profesního života zasvětil výzkumu vlivu prostředí během raného dětství na zdraví a kvalitu života v dospělosti. Ve svých přednáškách a rozhovorech často zmiňuje svůj příběh. Narodil se v Budapešti v lednu v roce 1944 v židovské rodině 2 měsíce před okupací Němci. Tou dobou už Němci vyhladili velkou část židovské populace po celé Evropě, kromě Maďarska. Den po zahájení okupace jeho matka volala pediatrovi, ať se přijde podívat na Gábora, stále pláče. Lékař ji slíbil, že přijde, ale zároveň odpověděl: všechna židovská miminka teď pláčou. A proč? Protože cítí stres, strach a utrpení své matky. A co cítili židé při jejich vyhlazování? Nebuď, zemři. Co cítí malé miminko v bříšku židovské matky? Úplně to stejné, co cítí jeho matka.


Nechtěnost může vyvolat velké trauma. Co je to trauma? Dle Gabora Matého trauma není to, co se nám stane, ale to, co se odehrává uvnitř nás v důsledku toho, co se nám stalo. Slovo trauma pochází z řečtiny a znamená „poranění“ nebo „zraňující“. Trauma je, když zůstaneme zranění. Trauma je něco, co strašně bolí a stačí, když se ho zlehka dotkneme, někdo nám něco řekne. Pokud nemáme trauma, reagujeme normálně, pokud trauma je, reagujeme neadekvátně. (6)


Po narození dítěte se podle Heinz-Petera Röhra vyskytnou 3 důležité otázky (3):

1. Jsem vítaný?

Jak pozná miminko jestli je vítané? Záleží na tom, jak se budou rodiče k miminku chovat – jak se s ním budou mazlit, jak se ho budou dotýkat, jak ho budou nosit, jak budou respektovat jeho potřeby. Důležitá je láskyplná náruč maminky, která je dítěti k dispozici 24 hodin a dává dítěti pocit bezpečí. Dítě potřebuje být vítáno od obou rodičů. Pokud je vítáno pouze jedním rodičem, bude tento nedostatek pociťovat po celý život.

Zacházení s nechtěným dítětem je určité jiné než s dítětem chtěným a miminko to brzy vycítí. Cítí, že není vítáno a chybí mu pocit bezpečí.


2. Vyhovuji? Jsem pro rodiče dost dobrý?

Všechny děti se chtějí zalíbit svým rodičům, chtějí, aby je rodiče přijímali takové, jaké jsou. Souvisí s tím i vzhled dítěte. Jaké to je pro dítě, které rodiče nechtěli? Většinou ho nechválí, neocení, neuznají a dítě je vnitřně úplně zoufalé, protože se tak snaží!


3. Dostalo se mi dostatek lásky?

Základní potřebou každého člověka je být milovaný. Budou mě milovat, když mě nechtěli? Ta touha po lásce je tak silná, že děti pro trochu lásky udělají vše. Tak strašně moc potřebují lásku.

Jak je na tom nechtěné dítě?


„Kdo není vítaný, nebude asi ani dost dobrý a nemůže očekávat dostatek lásky a tepla.“

(3, str.19)


Zoufalý výraz chlapce, který nenašel oporu v rodičích
Nechtěný chlapec

Dívka odstrčená kvůli jiným zájmům rodičů
Nechtěná dívka

Na základě výcviku Hlubinné přestrukturace, práce výše uvedených autorů a mých zkušeností s klienty lze charakterizovat hlavní pocity nechtěnosti:

  • na světě nemám místo

  • na mých potřebách nezáleží

  • jsem sám

  • nikdo za mě nic neudělá

  • nezasloužím si být milován

  • cítí pocit ohrožení

  • cítí napětí v těle

  • nemají důvěru

  • často se zavděčují

  • hodně se přizpůsobují

  • nemají svoji hodnotu

  • jejich hodnota se odvíjí od toho, jak je druzí přijímají

  • mají hluboký pocit méněcennosti

  • mají pocit, že je život těžký

  • prožívají velkou emoční bolest


Nechtěnost je velké trauma a pokud se neřeší, jeho následky provází člověka po celý život. Lidé se stopami nechtěnosti mají často úzkosti a deprese, mají pocit, že život je těžký. Díky nerespektování jejich pocitů a potřeb rodiči, nedostatku lásky a podpory nežijí svůj pravý potenciál, nežijí své pravé Já, protože sami většinou neví, kým jsou. Celý život se přizpůsobují a dělají vše proto, aby zaplnili tu prázdnou díru v sobě, která vznikla na začátku jejich života. Ale pokud se vydají na cestu a začnou na sobě pracovat, čeká je nalezení svého pravého Já, které sebou přináší každodenní radost ze života. Cesta to není jednoduchá a bez dobrého průvodce ne vždy vede tím správným směrem. Pokud se člověk rozhodne na sobě pracovat, sestoupit do hlubiny a chvíli tam zůstat, potřebuje průvodce, který mu svou důvěrou a oporou umožní sestoupit a zeslábnout, aby potom mohl vystoupat a zesílit. Šťastnou cestu!


Použitá literatura a zdroje:


1. Arthur Janov, Ph.D: Prvotní otisky a jejich vliv na život člověka, 1. vydání v českém jazyce - Praha: Maitrea, 2012


2. Alice Millerová: Drama nadaného dítěte aneb hledání pravého Já, přepracované a rozšířené vydání – Praha: Triton, 2012


3. Heinz-Peter Röhr: Podminované dětství – obnova sebejistoty, 1. vydání – Liberec: Dialog, 2015


4. Henry P. DAVID, Zdeněk DYTRYCH, Zdeněk MATĚJČEK: Born unwanted. Observations from the Prague Study, American Psychologist, 2003, 58(3), 224 – 229



6. Gabor Maté v Praze 25.5.2022, Moudrost traumatu: otázky a odpovědi, Praha, divadlo Hybernia

Comments


Commenting has been turned off.
bottom of page